text_jan2

• • • Jan Bily: Konstelace a fenomenologický přístup

Patrně to nejdůležitější na konstelacích je přístup toho, kdo konstelaci vede, k tomu, co se v postaveném systému ukazuje. Moderní dospělý člověk je zvyklý dívat se na svět z pozice aktivního uchopování reality svým výkladem. „To znám, to chápu, to je to a to...“ nebo „toto je jako tamto tenkrát“, případně panika: „já to nechápu, co to znamená???“ – tyto věty běží neustále a automaticky někde mezi naším podvědomým a vědomou částí našeho vnímání a dešifrují nám realitu.

Tak tomu ale nebylo vždy. Dřívější lidé měli cosi společného s dnešními malými dětmi – děti se i dnes stále ještě dívají na svět magickýma očima. Setkávají se s realitou s ohromením a úžasem a protože ještě nevědí, co je co, nevykládají realitu, ale přijímají ji, aniž by ji hodnotili. Učením a obzvláště kontaktem se současnou formou škol a vzdělávání se však záhy dostávají k „vysvětlování“ fenoménů – aha, obloha je modrá, protože vzduch rozptyluje nejvíc modré světlo... aha, věci v dálce nejsou skutečně menší, pouze se kvůli perspektivě tak zdají. Zvykají si tak na pozici: „Vím, o co jde, vím, co to znamená.“

Tento racionální přístup k výkladu světa je sice v mnohém užitečný – tak například slouží výtečně k logickému a standardizovanému dorozumění – ale jeho veliká nevýhoda je v preferování aktivní pozice. Jinými slovy, ten, kdo takto „aktivně“ klasifikuje realitu, zasahuje do ni, ovlivňuje ji podle svých představ (podle svého výkladu) a tím se brání tomu, aby ho realita sama ovlivňovala. Německý filosof Wolfgang Giegerich nazývá tento pohled na svět „Aréna-pohledem“: Realita je obklíčena pozorovateli, kteří, tak jako v římské aréně, mohou zvednutým nebo obráceným palcem rozhodovat o osudu fenoménů, které se odehrávají hluboko pod nimi.

Vědec, který zkoumá ve své laboratoři DNA živého organizmu používá tento způsob dívaní se na svět zrovna tak, jako návštěvník zoologického parku, nebo státní úředník, vyhlašující přírodní rezervaci. Příroda (potažmo veškerá realita) se zde jeví jako uchopitelná, ovladatelná. O vlivu tohoto přístupu na klasickou medicínu nebo psychoterapii si každý může udělat vlastní představu – terapeut je ten, který zkoumá nemoc nebo poruchu, přičemž pacient se často jeví jako (poněkud obtížný) nositel nemoci, kterého třeba s dalšího zápasu s nemocí když ne úplně vyloučit, tak alespoň zajistit, aby „do toho moc nekecal“. Terapeut také stanovuje diagnózu, to znamená, klasifikuje to, s čím se na základě toho, co se naučil, zrovna setkává.

Náš pohled na realitu v konstelacích je radikálně opačný. Giegerich nazývá tento fenomenologický pohled divadelním (podle antického divadla). V tomto přístupu k realitě se setkáváme s něčím, co je větší než my. Přitom není náš přístup úplně pasivní. Tím, že vstupujeme do „divadla“ – do kontaktu s větším, do konstelace – iniciujeme proces, v jehož průběhu se to, co je větší, může projevit. To, co je větší se ovšem nedá „pozorovat“ ve smyslu „zírat na to“, dívat se. Naopak – to, co je větší se dívá na nás. My jsme ti, co se stávají objektem pozorování, nikoliv to, co je větší. My se vydáváme všanc, na pospas systému, který v konstelaci stavíme. Jedině tak je systém ochotný, nás vést, ukázat nám další, potřebný krok v konstelaci. Vše jiné zůstává u manipulace „aréna-pohledu“, během které se systém stahuje zpátky jako lastura, která se uzavírá, aniž by vydala svoji perlu.

Hellinger vždy zdůrazňoval, že konstelace nutno dělat s velikou pokorou a z pozice „vnitřní prázdnoty“. Po prvním kroku se vedoucí (již toto označení „konsteláře“ je zavádějící) stáhne a vystaví se „pohledu“ systému. Vydá se mu, obrazně řečeno, na milost a nemilost. Pokud se toto zdaří, systém „prozradí“ konsteláři své tajemství – další krok. Hellinger nazývá tento proces „Einsicht“ – vhled. Jak i konstelář, tak i klient, zástupci a ostatní účastníci tak participují na procesu, který lze přirovnat k zjevení. Přitom není diskutabilní, zdali to, co se zjevuje je „pravdou“ nebo ne podle našich logických kritérií. To, že se to děje, toto zjevování se je svým vlastním a plně dostačujícím opodstatněním.

Při zjevení se to, co se zjevuje, dotýká našich srdcí na přímé, mimo-logické cestě. My se potom dostáváme do sou-cítění, do „katharsis“, hlubokého emočního spoluprožití a tím do zcela nového, léčícího prostoru. Zástupci (v divadle jsou to herci) jsou zde pouze nositelé rolí, iniciátoři tohoto procesu. Zcela správně nosí tedy v antickém divadle masky. Za tyto masky nevidíme. Zde začíná území toho, kam nemáme aktivní přístup. To je nutno akceptovat zrovna tak, jako to, že jakékoliv „pokyny“ a „návody“, jak vést konstelaci, jsou pouze znalosti, které ještě zdaleka nevedou k cíli. Naučit se je, znát je a zapomenout je – to je umění, které nejen Hellinger, ale i mistři asijských bojových umění učí.