|
|
|||||||||||||||||||||
|
Minulý týden jsem seděl s někým v kavárně, kdo sám sebe označil za kouče, šamana a terapeuta. Jeho hlavní motivací bylo pomáhat lidem. Když jsme se dostali na právní platformu jeho činnosti, musel jsem mu přiznat, že i já mám někdy potíže s tím, že ve mě klienti mnohdy vidí terapeuta. Jak jsme konstatovali, živnostencké listy nás obou byly vystaveny na "poskytování poradenských služeb v oblasti společenských věd" a o léčení nebo terapii se tam nemluví. To je samozřejmě také správné, léčení předpokládá diagnózu a ta je právně vyhrazena lékařům (MUDr.), případně v oblasti psychoterapie absolventům oboru psychologie (Mgr. nebo PhDr.). Jak se ale vnitřně vyrovnat s oním silným tlakem klientů s nejrůznějšími problémy, kteří míří k léčitelům, šamanům, zaříkávačům a také k nám, lektorům rodinných a systemických konstelací? A to i tehdy, když se snažíme pracovat svědomitě, střízlivě, neslibovat uzdravení, žádné zázračné terapie, neřku-li diagnózy? S klienty, kteří, mnohdy zoufalí po rocích neúspěšné klasické terapie přicházejí ke konstelacím jako k zázraku, nad který není? Kde je hranice mezi poradenstvím ve smyslu rozvoje osobnosti a terapií? Co je pro nás etické a kde musíme a dokonce jsme povinni poslat klienta ke klinickému psychoterapeutovi? A to i tehdy, když nám klient vypráví, že už tam byl a že mu terapeut (případně psychiatr) nepomohl? Myslím, že současný neuspokojivý stav, kdy právně existuje "šedý prostor" pro léčitele, šamany a také pro samozvané terapeuty, je velmi přesným výrazem měnící se doby. Jsem přesvědčen, že analýza tohoto stavu a tím i naší doby musí jít trochu hlouběji, než kam se dosud zákonodárci pouštěli (a to mám na mysli i ty německé, kde již byl vytvořen zákon o léčitelích). Mám za to, že konstelace, jejich nejhlubší, hellingerovská fenomenologická forma, jsou velmi vhodné, právě tuto současnou situaci ve společnosti zrcadlit, možná i objasnit a podat všem, kteří osudově tápají mezi povoláním šamana, kouče, léčitele a terapeuta, pomocnou ruku. Řešení je podle mě v úplně novém pojetí pomoci a léčení. Pomoc může být a většinou také je vnímáno jako činnost někoho, kdo je víceméně v pořádku ("zdráv") někomu, kdo v pořádku není, případně někoho, kdo zná cestu k nápravě tomu, kdo ji nezná. Slovo terapeut je dnes překládáno jako "průvodce", "pomocník" nebo je jednodušeji chápáno jako "lékař". Tak se například MUDr. Ludmila Dušková ve své přednášce o vztahu pacienta k terapeutovi zabývá autoritou, kterou by v očích pacienta měl mít lékař, případně tím, čím jí dosáhne (1). Terapeut, v tomto pojetí tedy ten, kdo léčí a pomáhá, stojí podle průzkumů veřejného mínění v očích "normálních" lidí na špičce prestižních povolání. Být terapeutem znamená patřit k těm, kteří znají, vědí a nesobecky pomáhají - co by mohlo být čestnější a morálnější? K vysokému morálnímu kreditu těchto terapeutů přispívá i jejich stále ještě nedostatečné materiální odměňování, relikt socialistické pohádky o "službě celku", za kterou se ovšem skrývalo opovrhování intelektuálními elitami. Nejen obětavý, ale i chudý pomocník - kdo by chtěl (zásluhy) někoho takového zmenšovat? Jak ovšem snadno našim "konstelářsky školeným okem" zpozorujeme, zaujímá terapeut ke klientovi v tomto pojetí pozici většího k menšímu. Terapeut se tedy může dívat na klienta právě tím pohledem, který Wilfried Nelles ve svém článku na tomto webu(2) charakterizoval jako "aréna-pohled". (Podle Wolfganga Giegericha, (3)). Tento "aréna-pohled" je ve své podstatě pohled vědce na zkoumaný objekt, je to pohled někoho, kdo (citováno podle Giegericha) "obklíčil realitu a zmocnil se ji". Na tomto faktu nic nemění, odmítá-li terapeut jakékoliv vyvyšování se nad klienta, a trvá-li na pozici rovnoprávnosti nebo dokonce jakéhosi služebníka či průvodce klienta, jako to samozřejmě zaznívá od většiny současných psychoterapeutů. Jeho zkoumavý "aréna-pohled" totiž není definován případnou arogancí, chybějící komunikací nebo zahalením se do neprůhledné odbornosti, jak tomu bývá u očividně "špatných" terapeutů v našem zdravotnictví. Tento způsob dívání se na věci je i u velice humánních terapeutů způsoben už jejich postojem ke světu a k vysvětlitelnosti fenoménů. Je to způsob vnímání světa, který vychází z poznatelnosti a uchopitelnosti věcí (tedy i klienta a jeho neduhu), percepce, která si osvojila obklíčení zkoumaného světa a jeho fenoménů, protože jen tak se svět zdá být uchopitelný. Jen tehdy se terapeut nevystavuje hrozbě něčeho, co je větší než on, co následně nemůže "uchopit", kontrolovat, vyléčit, čemu také nemůže pomoct, co naopak kontroluje jeho samého. Přesně to je pozice vědeckého racionálního humanismu, který vychází z pojetí člověka (terapeuta) jako pána veškerého pozemského tvorstva, což je prvopočátně pozice křesťanské víry. (Viz genesis 28: "A Bůh jim požehnal. Bůh jim řekl: „Ploďte a množte se, naplňte zem, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem i nad každým živočichem lezoucím po zemi.“) Je to pohled podobný tomu, kterým se v muzeu díváme na preparáty nebo v zoo na šelmy v kleci: zde nacházíme v bezpečí a to, na co se díváme, je ve vitrinách nebo v klecích. Zde nás zamřížovaná či v lihu naložená realita nemůže napadnout. Zde jsme my bozi. V konstelacích je nám tento pohled jednak na překážku v hloubce práce, jednak působí na systém klienta jako jehla zkoumajícího primána na šneka v první hodině biologie - systém se stáhne, sroluje, jeho duše a s ní i ochota se otevřít se vytratí do modrých dálek. Zde je nutný docela jiný pohled, pohled terapeuta, jehož pracovní označení vychází z původního, starořeckého významu. Therapeutés znamená totiž "toho, kdo uctívá boha". Uctívat boha je ale podobná činnost, jako uctívat klientův systém: Obojí je větší (než my). Na nic, co je větší než já, co mě přesahuje, co je tedy božské, se nemohu dívat. Jinak se mi přihodí to, co se stalo Aktaionovi zřícího nahou Diánu: pohled z vnějšku je pohled voyeura a bohové tento pohled trestají roztrháním vlastní smečkou psů, případně jinými libůstkami. Vůči tomu, co je větší, nutno zachovat sklopený zrak - nechat se Tím spatřit, nechat se zasáhnout bleskem Boha, láskou Bohyně, nikoliv je zkoumat (byť i jen pohledem). A dále - ničemu, co je větší než já, nemohu pomoci. Mohu se tomu pouze otevřít, odevzdat se do služby, přijmout dar účasti na zázraku. Toto pojetí terapeuta je hluboce spirituální, nikoliv ve smyslu esoterického "léčení Země a zapalování voňavých tyčinek", ale jako tanec na vulkánu, jako zemětřesení, jako psychospirituální krize, kterou nemohu ovládat, která ale ovládá mě. Osobně nazývám tento diametrálně odlišný přístup k realitě (a tím i ke klientovi) holistickým coachingem. Lze ho jednoduše také nazvat šamanským přístupem. Je zajímavé a fascinující, že paralelně k vývoji v duchovně spirituální oblasti a jeho výrazu v konstelacích dochází k podobným závěrům i subatomární fyzika. Tak například zhroucení vlnové funkce v okamžiku pozorování není z pohledu mystika nic jiného, než nemožnost vnějšího aréna-pohledu. Pohled pozorovatele znamená okamžitý konec "boží" matematiky: superpozice tj. neurčitost atomárního stavu končí a zbývá pouze definovatelná a definovaná část na úkor (všeobsahujících) možností. Známá Schroedingerova kočka se tak dá přeložit do řeči konstelací: Kdykoliv se domnívám vědět něco předem, duše systému zůstává zavřená. Co se otevře není tajemství, není mystérium, které způsobuje ježení chloupků v zátylku a husí kůži, nýbrž pouze bedna ať už se živou nebo mrtvou kočkou. Osobně se domnívám, že právě pochopení začleněnosti pozorovatele do systému, nemožnost vše analyzovat a určit a schopnost vystavit se něčemu, co je větší než já, jsou tři radikální změny ve vnímání reality, které v nastupujícím třetím tisíciletí povedou ke kooperaci vědy se spiritualitou. Když tedy pomineme všechny rádoby-léčitele, rychlo-šamany a esoterické mastičkáře, kteří si prostě pouze touží přetáhnout bílý plášť terapeuta a tím se jaksi bez placení dostat do řad chytrýcha větších, vidíme, že zbožný terapeut (ve smyslu starořeckého významu slova, případně v podobě holistického coache) je někdo úplně odlišný od vědeckého terapeuta, ale zato se podobá v mnohém šamanovi. Skutečný šaman pro klienta vždy nasazuje život - svým setkáním s tím, co je větší než on, co je za hranicí, čemu je vydán na milost a nemilost. Proto se také neustále modlí - jinak by byl roztrhán, zničen svými psy (tj. svými zkoumajícími, bohy pozorujícími myšlenkami) jako Aktaion. Nedělá se větší a chytřejší než klient, naopak klientovi slouží, staví se do služby klientovy duše a klient (někdy celý klientův systém, jeho rodina, klan, vesnice) ho za to odměňuje, případně platí. Ani šaman a ani holistický coach nic "hloupému" nebo "ne-mocnému" klientovi nedává, nevede klienta nikam, kde "to" šaman zná, dokonce mu, striktně viděno ani přímo nepomáhá a většinou také neučí své žáky nic, co oni nevědí nebo co jim bozi neříkají. Jak i holistický coach, tak i šaman pracuje tak, že sám sebe vydává na pospas. Od mého učitele Daana van Kampenhouta pochází výrok: "Pracujeme-li s duší, je to jediné, co nás certifikuje, naše duše." Naše duše ovšem není nic, na co bychom se mohli dívat, co bychom mohli pozorovat. Ona je ta, která se dívá na nás. Kdo by chtěl navrhnout zákon, který by reguloval činnost šamana? Jak bychom mohli určovat právní trest tomu, kdo je v případě své nedostatečnosti vzápětí roztrhán svojí vlastní smečkou? Který soud rozhoduje o duši?* Systemické konstelace jsou pravděpodobně právě proto tak oblíbené, možná dokonce módní, protože alespoň v některých cítíme přítomnost toho, co nám nejpozději od změny pohledu na svět osvícenským racionalismem tak hrozně chybí. Před třemi sty lety se totiž začal svět stávat zoologickou zahradou a my jsme se začali ocitat vně mříží. To je místo, které má nesporné výhody - je zdánlivě bezpečné. Říkám zdánlivě, protože děs nevyspytatelných (tj. skutečně větších) bohů a nekontrolovatelnost nekonečné přírody (dříve jsme ji nazývali divočinou), byl ve skutečnosti pouze nahrazen psychologickým hororem hrozby atomové války, terorizmu či virové epidemie. Asfaltované silnice všude napříč pralesy, penicilín a sociální pojištění jsme zaplatili strachem ze zlých lidí, dopravních nehod, stáří a smrti. Naše takzvaná kontrola světa se ale čím dál tím víc začíná jevit jako pohádka pro malé, původně vyděšené děti. Terapeuti v bílých pláštích ovšem dodnes tuto kontrolu slibují. Jejich pomoc není špatná a za jejich chemické léky či pomáhající ruku jim jsou jejich ne-mocní pacienti právem vděčni. Pro ty však, kteří ve svých duších cítí i po třech stoletích (nebo konečně po třech stoletích) touhu po něčem větším, než co mohou poskytovat vycpaní tygři a smutní vlci za mřížemi, nemají "vědečtí" terapeuti žádnou útěchu. Tito toužící lidé hledají a budou hledat šamany, konsteláře a sluhy boží a lze jim jen přát, aby v jejich hledání měli štěstí a nedostali se do rukou šarlatánů. (1)
http://www.asertivita.cz/5-terapeut-br-autoritou.html Jan
Bily © 2008
|
||||||||||||||||||||||
