ohals_ingwersen

• • • Jan Bily: Workshop s Dagmar Ingwersen o vyvarování se retraumatizaci v konstelacích.

V rámci mé účasti na 5. kongresu systemických konstelací v německém Wuppertalu, který se konal 29. října až 1. listopadu 2009, jsem navštívil také dvouhodinoou přednášku Dagmar Ingwersen o strategiích, které zmenšují nebezpečí retraumatizace a případných následných psychických problémů po konstelacích. Workshop se týkal nejen těch případů, ve ktrerých dojde k retraumatizaci klienta, ale - a to je z mého hlediska zrovna tak důležité - pojednával o možnosti nezvládnutí prožitků zástupců, kteří stojí v konstelaci v rolích. Rád bych návštěvníky této stránky seznámil s hlavními body přednášky, neboť se domnívám, že tato tématika je v soušasné situaci českého "konstelářství" nejen aktuální, ale že následné znalosti patří do základní výbavy každého zodpovědně pracujícího lektora systemických konstelací. Následuje tedy více-méně heslovitý přepis mých poznámek z přednášky.

Na úvod.

Jak všichni víme, je trauma způsobeno situací, která přesahuje naše možnosti ji zvládat, pojmout nebo na ni adekvátně reagovat. Základní příznak traumatu je pocit naprosté bezmoci. Naše reakce na takovéto přetížení je ve většině případů disociace - oddělení částí "já" (nebo psýché) a její odplutí nebo odsunutí do podvědomí. Naše tělo si však trauma pamatuje a setrvává v často velice náročném a vyčerpávajícím stavu neustálé bojové pohotovosti. Setká-li se traumatizovaná osoba se situací podobnou té, která její trauma způsobila, může dojít k retraumatizaci - spuštění řady psychických a tělesných reakcí, které jsou velice zatěžující. Tyto reakce nevedou k rozpuštění, ale ke znovuprožití traumatu. "Podobnost" situace nemusí být ani tak skutečná, jako spíš vnitřně cítěná - to znamená, že se ani tehdy, známe-li podobu prodělaného traumatu, nedá vždy předpovědět, jaká situace může retraumatizaci přivodit.

Práce s klientem, který / která je traumatizován/a.

V úvodu přednášky bylo zdůrazněno, že ti klienti, u kterých byla traumatická situace vytvářena dlouhodoběji (například opakovaným zneužíváním v dětství) mají větší afinitu k retraumatizaci, než klienti, kteří prodělali jednorázové trauma (například v průběhu přírodní katastrofy). To ovšem platí také pro osoby, jejichž trauma se v původním rodinném systému opakuje - například pro (jednou) znásilněné ženy, pokud u jejich matky, u babiček atd. docházelo ke stejným traumatům.

Při práci s traumatizovanými osobami je třeba si uvědomit, že v počátečním stavu schází klientům síla k tomu, se na jejich trauma podívat a tuto konfrontaci ustát. Trauma tak působí v pozadí. Je třeba nejdříve společně s klientem vybudovat bezpečnou bázi, jakousi studnici síly, ze které se může síla klienta, se na své trauma podívat (a tento pohled udržet) obnovovat. Dagmar upřednostňuje v této počáteční fázi individuální práci s klientem. Ke skupinové práci, jako např. konstelaci, radí až v dalším průběhu klientova zpevnění. Klientovo utrpení (a případně i utrpení jeho předků, pokud se jedná o v systému opakující se trauma) je nutno tedy nejprve uvidět, uznat a uctít.

V dalším je třeba posílit klientovu schopnost akceptování sebe sama, tak, jaký/jaká je. K tomu je třeba pochopit, že v průběhu vytváření traumatu, se pod stresovými podmínkami vytvářejí negativní sebe-přesvědčení typu: já jsem prostě hloupý ... můžu si za to sám ... to je trest za mé hříchy ... kdybych jen se naučil jednat jinak ... a podobné sebedestruktivní a sebeobviňujíci přesvědčení. Klient se tak snaží, najít za pomioci racionálních důvodů odpověď na nezodpověditelnou otázku "proč zrovna (nebo zase) já?".

V případě mnohočetného traumatu (například opakujícího se v rodinném systému) je podle Dagmar nutno nalézt ono základní, původní trauma, které stojí za všemi následujícími. Poté pracuje Dagmar individuálně s energetickými rezonancemi (práce podle Freda P. Gallo), které toto původní trauma u klienta vyvolává.

Další souvislost, kterou nutno při práci s traumatizovanými osobami pochopit, je, že traumatický prožitek vyvolává v klientovi často přerušen ívazby (Bindung) na primární zdroj (rodiče, rodina). Osoba pak hledá náhradní vazby. To se děje často v podobě vazby na pachatele, na pomocníka, terapeuta atd. Tím se ale porucha vazby na primární zdroj upevňuje! Zde může opatrně vedená konstelace klientu dopomoci k původnímu napojení se na rodiče - k obnově primární vazby.

Zároveň je skrze konstelaci možné, utrpěnou újmu a bolest uctít (speciálně tu, která se stala předkům). Pokud je v konstelaci možné, že i zástupce za pachatele tuto bolest uzná (a tím převezme za svůj čin zodpovědnost), tím lépe. To však někdy není možné.

Je důležité vidět, že vazba na pachatele je někdy jediná fungující vazba (a tím zároveň destruktivní i konstruktivní), která klientovi zbývá (například při zneužívání dědečkem, když oba rodiče chybí a dítě je vychováváno právě dědou). I zde je potřeba opatrného uctění pozitivní funkce např. zmíněného dědečka.

V případě klienta, který byl jako malé dítě hospitalizován (klasická trauma-situace, pokud rodiče nemají k dítěti stálý přístup), se ošetřovatelé, sestřičky nebo lékaři mohou stát osobami, na které se převede vazba dítěte.

Při veškeré práci s klientem se posiluje jeho (její) jáství (Ich-Stärke), orientace na zdravé, silné "já". Podle Dagmar je velice důležité, aby klient "vzal sám sebe do srdce" (měl se / měla sebe rád/a).

Teprve po této individuální terapeutické práci je možné, podle Dagmar, s klientem pracovat konstelačně přímo na jeho / jejím traumatu - tak, jak to vidíme u Berta Hellingera, například v jeho konstelacích typu: "Tati (zneužívající osoba), já jsem malá a nevinná. Mami, já to dělala pro tebe, s láskou..." O mnoho vhodnější je ovšem nepřímá konstelační práce, jako například postavení "dobrého výsledku", nebo postavení dvou věcí, které klienta blokují při léčení jeho / jejího traumatu atd. Vždy ale dbáme na to, stavět do konstelace také zdroj(e) síly (Ressourcen).

Dagmar přitom líčila konstelaci, při které klientka mluvila o matce, která "byla zlá čarodějnice". Dagmar postavila do konstelace jak i matku, tak i "čarodějnici". Tím oddělila traumatizující aspekt matky od matky samé coby zdroje primární vazby. Poté postavila do konstelace ještě klientkou líčená tři traumata (traumatizující situace) a zároveň hned tři léčící zdroje. Ke konci konstelace stály jak traumata tak i zdroje kolem "čarodějnice", která mohla projevit bolest, smutek a lítost. Klientka naproti tomu měla volnou cestu k matce bez "čarodějnických" aspektů.

Hellinger říká, že pachatel patří k systému oběti. Dagmar má na věc poněkud jiný, diferencující názor: Pachatel se dostává do systému oběti, protože oběť na něho přenáší vazbu. Po rozpuštění traumatu pachatel opouští systém oběti a nadále zde nemá co hledat.

K nebezpečí retraumatizace zástupců v rolích.

Je třeba si uvědomit, že především v komplexnějších konstelacích se mohou zástupci i ve vedlejších, ne tak významných rolích dostat do stavu retraumatizace, zejména když tyto role nejsou "vyřešené", tj. když se konstelace přeruší, aniž by zástupci v takovýchto rolích mohli projevit svoje negativní emoce. Z tohoto důvodu je Dagmar také proti způsobu práce, kde zástupci nevědí, koho vlastně představují. Proto také Dagmar zásadně nedělá po ukončení konstelace okamžitě přestávku, ale dá ještě všem účastníkům možnost, vyjádřit své pocity. (Případně se dívá, zdali někdo nezůstal v nevyjádřených pocitech "viset".)

Pro případ, že se zástupce nemůže dostat z role existují následující doporučení:
1. Zástupce se podívá na klienta a řekne mu: "Byla to těžká role, ale já jsem ji pro tebe rád nesl. Teď ale je moje role u konce."
2. Zástupce se podívá na celý kruh spoluúčastníků a řekne: "Nyní jsem zase František."
3. Pokud i to nestačí, je nutné udělat malou konstelaci pro zástupce: Postaví se ten, koho ztvárňoval (jiný zástupce) a původní zástupce mu řekne: "Děkuji za možnost, cítit chvíli tvé pocity, které i ve mě rezonují, Nyní vystupuji z role. Já jsem já a ty jsi ty."
Je tedy velice důležité, aby se oba systémy (systém zástupce a systém klienta) po konstelaci oddělily. Směs systémů může vést k psychyckým obtížím.

Následují shrnutí toho, na co nutno při vedení konstelace dbát, aby se zamezilo retraumatizacím:

1. Konstelace musí mít jasný rámec. To znamená, že je dobré mít rituál pro začátek konstelace i pro její konec.

2. Vedoucí by neměl dopustit, aby se mu konstelace vymkla z rukou a on ztratil kontrolu nad poskytováním chráněného prostoru.

3. Klient by neměl mluvit do konstelace, zástupci by neměli "nekontrolovaně" odcházet z rolí.

4. Zakázka musí být pokud možno jasně formulována.

5. Tabu nesmí být porušeno. Pod pojmem "tabu" rozumí Dagmar například ten případ, že klient v průběhu konstelace řekne 'dost, já už nechci', nebo jakkoliv jinak vyjádří nesouhlas s dalším postupem.